Je hnusná zima a tváří se, že nechce nikdy skončit, je teprve únor, tak má na to právo, ale ta blbá zima nasadila tenhle výraz už začátkem prosince, a tak nám už dost dlouho přituhuje úsměv a nálada je pod bodem mrazu!

Byla jsem podštípnutá jednou Blechou, že to chce něco o parným létě a já teda poskládala pár svých zážitků z doby tenkrát, byla osmdesátá léta minulého století (to zní hnusně, nejsem tak stará) a nám náct a zbytek románečku je život jedný krásný prsatý blondýny, která měla jedinou starost - knírek pod nosem, holt nikdo není dokonalý, no, nesmějte se, tehdy byl jen jakýsi depilační krém, který se na obličej nesměl používat a ženský knír byl katastrofa, ale když si ho vytrhala, byla vílovská, a o kníru tu už řeč nebude, to já jen, abyste vy ostatní holky věděly, že každá máme něco a i super krasavice mají své noční můry!

Takže buďto si domyslete, co jsem já a co Helenka, to je její pravý jméno, a jestli se tu někdo pozná, jo, tak je to on, a jestli tu někdo někoho pozná, tak je to taky on, protože tohle je opravdovský můj první příběh na pokračování, podle mě a Helenky!

Tak si přitopte a nedívejte se z okna na ty hnusný sněhový vločice, co furt padaj a padaj a musej se odklízet a odklízet........a jsou hnusně hustý!!!!!

A je tu nepravidelné čtení na nepravidelné pokračování

Kapitola první

Dobývání světa

Odmaturovala jsem na obchodce s vyznamenáním a učinila jsem vážné rozhodnutí, že na vejšku se můžu vykašlat a život zvládnu i bez ní, hravě ho zmáknu se všemi nástrahami a pastmi a všichni přede mnou budou muset padnout na zadek a dokážu rodičům a otravným sourozencům a příbuzným, že neměli pravdu...., no, a v ničem přece !

Při zahlcení odmaturovaných ekonomů na pracovním trhu si jeden moc vybírat nemůže, a tak když mi odepsali z jednoho stavebního družstva plného náklaďáků, bagrů a traktorů, že mě berou jako skladnici náhradních dílů na ty železný potvory, zajásala jsem, popadla bágl, naplnila ho tím nejnutnějším, co jsem si myslela, že potřebuju, a šla na vlak. Pá, pá rodičům, poslala jsem pomyslnou pusu rodnému městu a vyrazila jsem do života bez neustálých rodičovských rad a příkazů, kroucení hlavou nad tím, jak někdo může být tak blbej, protivných sourozenců, co na vás všechno svedou, a s přáním mé matky, ať se nevracím moc brzo a už vůbec ne s nemanželským dítětem zdůrazňující, že panelákový byt ještě se dvěma dětmi je stále ještě přeplněný a hlavně, ať se dobře vdám a už neotravuju !

Krásných devatenáct, krásné horké srpnové nedělní ráno a já sedíc ve vláčku jela vstříc novému, skvělému životu, který si jááááá udělám, jak jááááá budu chtít !

Vláček byl první v mém novém životě, kdo mě zradil a chtěl mi ukázat, že život se nemazlí.

Když jsem se dost vynadívala na přírodu ubíhající za oknem kupé a začala jsem klimbat, vzbudila mě rána a silné cuknutí a pád mého těla, které se přitom cuku sesunulo k oknu a chvíli mě to donutilo stát na hlavě, přičemž okolo mě padala zavazadla a těsně vedle mě se na hlavu postavila i stará paní, která jela v tom kupé se mnou. Když jsme se posléze srovnaly do klasické polohy sedících dam a začaly si ze sykáním hladit naraženiny, zjistily jsme, že náš vláček vykolejil a hajnul si do pole!

Ony se totiž v tom srpnovém vedru nějak roztáhly koleje či co a cuk a najednou jsme se rozjeli do pole, koleje, nekoleje, jelo se chvíli po obilném poli, potom si vláček lehnul na bok a už se ani nehnul!

Takže jsme seděly na tom okně, co jsem se skrz něj prve kochala krajinou, na mně ležel můj bágl a nějaký  kufr a taška a vedle mě paní, co jí to patřilo, ještě že nás a našich zavazadel tam nebylo víc. Nad našima hlavama byly dveře do chodbičky a potom teprve okno, kterým by se dalo vylézt na vagón. Z venku se ozýval jekot a úpění zraněných a mrtvých a prvně se zachraňovali ti nejvíc ječící. Když jsem zjistila, že paní vedle mě neječí, přestože není mrtvá, ale jen v šoku, tak jsem zkoušela zjistit, jestli je celá, ujistila mě, že asi jo, a já jí navrhla, že jestli nebudeme ječet, zůstaneme tam a nechají nás tam navěky, tak tedy začala slabým hláskem volat: ,,Pomoc, pomoc!", v tom jsem uslyšela ruch z venku a zařvala: ,,Haló, tady paní potřebuje na záchod!" Do okénka nad náma vlezla hlava a suše nám oznámila, že nevijou, kde jim hlavy stojijou, a hovna musijou počkat, prvně děti a ženy, a zase odlezla ! Nepřipadala jsem si jako muž, ale trpělivě jsem čekala, až to někdo zjistí. Ale už o nás věděli, takže i pro nás se posléze přišplhala záchranná četa.

Stará paní přišla o požitek vtíravých rukou svého zachránce na svém těle, u mě nevynechal, prase jedno, ani místečko, když mě soukal nahoru, měla jsem chuť mu šlápnout omylem na obličej, ale zase na druhou stranu jsem chtěla být venku, a tak jsem strpěla jeho potřebu mě osahávat a lezla výš !

Venku na poli už bylo plno raněných, mrtvých ne, sice černí havrani tam už byli, ale nakonec se pán, tvářící se, že už umřel, probral a odvezla ho záchranka, muži v černém si zanadávali, že mají hovno kšefty, a odjeli. Po chvilce mě mrzelo, že jsem je nepoprosila o svezení, neboť nám hajzlboňáci oznámili, že pro ty, co jsou celí, přijedou autobusy až za tři hodiny !

Sbalila jsem svůj bágl a vyrazila na stopa, přece nebudu čekat na autobus, celý svět se nemůže dočkat mého nástupu na scénu a já budu tři hodiny trčet na poli....

V ospalé díře, kterou  jsem procházela po opuštění pole, se nehnul ani ptačí brk, vedro uspalo místní obyvatele a zvířenu v neviditelno a srpen se projevil v celé své vařící podobě a já musela pokračovat nějakých deset kilometrů dále, než jsem dorazila na státní, kde projelo víc jak dvě auta za hodinu.

Nohy do krvava otlačené ze sandálů už odmítaly chodit a moje tělo dokonale vypocené zahustilo mou krev do hmoty zubní pasty a odmítalo už dále cokoli potit a nedokázalo už ani donutit moji ruku k pohybu - stopuji - , bolely mě naraženiny od kufru staré paní a za krkem od nechtěného pádu a z posledních sil jsem se belhala dál, proklínajíc vlak, srpen, horko, můj bágl, o kterém jsem přemýšlela, že ho zahodím, když jsem náhle měla pocit, že u mě zastavuje auto, bála jsem se podívat, protože fata morgána je sviňa a pokud není řidič pako, přece sám od sebe nezastaví ?

Zastavil, okénko sjelo dolů a hlava muže vykouknoucího z okénka se mě blbě zeptala, jestli nechci svést, svést jsem fakt nechtěla, ale svézt?

Já, špinavá, upocená, odřená a určitě i smradlavá jsem napřed měla chuť mu říci, že ať mně radši nechá umřít beze svědků, aby to pak nebylo na něj, ale nakonec jsem nasedla na zadní sedadlo i se svým zavazadlem, myslící si, že každý úchylák je lepší než situace, ve které jsem, hlavně dojet na konec cesty !

Byl milý, první půlhodinu mlel o tom, jak je hezky teplo a jak se nám ten srpen vydařil, venku bylo čtyřicet ve stínu, i mouchy horkem chcípaly a on měl hezky teplo !

Pak se mě zeptal, proč jsem si sedla na zadní sedadlo, že se ho nemusím bát, načež jsem mu odpověděla zpocená, dobitá jak pes, šaty se na mně lepily jak správně uvařená špageta na obkladačku, že moje vizáž a zoufalství chtěly ochránit jeho osobu od šoku z mého smradlavého já!

Jeho občasný pohled do zpětného zrcátka, kdy na mě vysílal rozpačité úsměvy mě utvrzoval v pocitu, že jsem poslední člověk, koho vzal do auta, přemýšlejíc o ústavu choromyslných, kam asi zřejmě patřím !

Jasně nevědíc, jak mluvit s duševně postiženým, se mile zeptal, opět pokukujíc do zpětného zrcátka: ,,A co, že jste se v tom vedru a v neděli vydala na stopa?" Na to, že mi zastavil sám a dobrovolně bez mého přičinění asi zapomněl, snažíc se ze mě udělat debila, opravuji - debilku, a o tom vedru mlel furt !

Zachrchlala jsem, žížní nemohouc ani pořádně mluvit, něco o nové práci, kam musím v pondělí nastoupit a pán pochápajíc příznaky mé nemluvnosti poznamenal: ,,Sjedeme z hlavní, znám tam jednu hospůdku a tam si dáme něco k pití a k jídlu, zvu vás !" Sjeli jsme z hlavní a přijeli do další ospalé díry, kde opět parno uklidilo místní obyvatele, nikde nikdo, všichni někam zalezli a snažili se přežít a kašlali na turisty. Pán snížil rychlost vozidla na rychlost šneka a ostřížím zrakem hledal hospůdku, do které mě chtěl pozvat, po spatření pajzlíku U dvou lip se celý rozzářil a slíbil mi i nanuka, ovšem po příjezdu blíž, jsme si mohli přečíst cedulku: Je vedro, jsem ve sklepě a otvírám až po 17,00 hodině !!!! Škoda, že nenapsal, kde ten sklep má ! Řidič, milý pán, se poníženě přikrčil a omluvně pronesl: ,,Promiňte."

Nevděčně jsem pronesla, že už jsme možná mohli minout čerpačku plnou chlebíčků a limonád pěkně vychlazených a pán, cítíce se vinen nastálou situací, prohlásil, že se moc omlouvá a příště už nebude nikoho brát, neboť zodpovědnost za spolucestujícího je nad jeho síly !

Byl milý, navoněný a jeho auto zářilo čistotou, jeho oči mě sledovaly ve zpětném zrcátku a prosily, ať ho nebiju, neb je v tom nevinně a dal mi dopít svou horkou minerálku, co vezl v autě, já, přeživší hrdinka z havarovaného vlaku, jsem ho ujistila, že jsem neškodná a informovala ho o tom, že pomohl někomu, kdo přežil pád letadla a kdo přešel poušť a přišel o rodinu a zůstal sám a potřebuje zachránit !!!!!

Po mém ujištění, že nejsem rudá z přesvědčení, mi paní domácí namazala spáleniny panthenolem a zdůraznila, že mazat se ve dne nebude trpět a ona dohlédne na to, abych se mazala až večer!

Tu noc jsem nespala i přes šílenou únavu, nevěděla jsem, jak si lehnout, aby mě něco nepálilo nebo nebolelo, záviděla jsem jogínům polohy na jedné noze, hlavě a snad i ty hřebíky by nemohly tak bolet !

První den dobývání světa dopadl katastroficky a to doslova, chtělo se mi umřít a jen jsem se modlila, aby se to nedozvěděli doma, protože bych slyšela: ,,No jo, naše nemehlo šlo do světa a rozum si zapomnělo přibalit, absolutně nechápeme, po kom to trdlo vlastně je !!!!"

Všechno bylo na troud i moje tělo i moje vnitřní jááááááá!!!!!!