Poslední prázdninová úvaha  27.08.2008

 

Andula v Andule, aneb můj první let !
 
Letos na srpen vychází moje další patnáctileté výročí, a to můj první let letadlem, no, je to takové honosné nazývat letadlo, zvané Andula, letadlem, ale lítalo to, tak to asi letadlo bylo !

Znáte to, tenkrát zbytky JZD chtěly taky podnikat, nějaký práškovací a jim podobné stroje jim zbyly, a tak, jak již řekl klasik, nezvorali jednou nějaký to pole a měly létiště jako vyšitý.
Mělo mi být divný, že mě můj druhý bejvalý- Drozďák i přes to, že jsme už byli v rozvodovém řízení, pozval i s Aničkou a Honzíkem na vyhlídkový let nad Vranovem !
Věděl, že mám trochu fóbii z výšek a to letadlo lítalo sakra vysoko, a tak si asi řekl, že to zkusí a třeba bude vdovec a bude mít vyřešeno !

Sama nevím, proč jsem to tenkrát přijala a sedla do auta, které mě odvezlo i s dětmi na nezvorané pole, na kterém trůnil stroj s vrtulí, špinavý, celý odřený, sotva držící pohromadě. V maringotce na okraji toho pole-letiště nám můj bejvalý koupil letenky, chvíli jsme ještě čekali, zda nás sebevrahů bude víc, když v tom přijelo auto plné Rakušáků a tím pádem bylo letadlo plné a mohli jsme vzlétnout !
Kdyby koupil lístky jenom mně, nenasedla bych, ale i s dětmi a s ním jsem si říkala, že to asi fakt přežijeme a nespadnem !
Tenkrát jsem vážila max. 70 kilo, holka krev a mlíko, a i přes to mě musel Drozd chytit za zadek a do toho letadla nastrkat, celé mé já se bránilo pochybnému výletu a moje nohy strnule odmítaly udělat posun letu vpřed. Bylo to asi naposled, co mi Drozd sáhl na zadek, asi jen nechtěl, aby se mi někdo smál, pilot se na mě s úsměvem díval a v duchu si tipoval, zda nastoupím, či ne !
Nastrkali mě tam a já si sedla hned za pilotní kabinu naproti dveřím, jelikož tam byla svislá, pevně připevněná kovová tyčka, snad patřila ke konstrukci letadla, to jsem neměla čas zjistit, ale bylo to mé záchranné lano, té tyče jsem se křečovitě chytila a už se jí nepustila, Rakušák  sednuvšísí naproti mě si chytl taky jednu tyčku a vypadal stejně vyděšeně jako já, taky ho tam manželka s rodinou cpala a to vážil hodně přes 100 kilo !!!!


Pilot se usadil za knipl a zařval:,,Pevně se držte, fičíme !". Mě to nemusel připomínat, Andula se rozjela po poli za šíleného hopsání, skřípění, kvílení a než vzlítla, několikrát poskočila a donutila moje vnitřnosti natlačit se ke krčním mandlím. Zavřela, ne, jak nejsilněji jsem mohla jsem zatlačila oči pod víčka, moje prsty se snažily přeškrtit tu železnou tyč a já jen přesvědčovala moje útroby, že fakt nesmím, nesmím, když už jsme byli někde nahoře, nevím kde, pilot pasažérům dovolil vstát a chodit a dívat se dolů na přehradu a zámek a hrad a všichni toho využili, jen já s tím Rakušákem jsme se nehli, drželi se tyček a on již blil, já jsem se snažila myslet na všechno možný, jen ne na jídlo a zvracení, což nechápu, jak jsem dokázala, ale celou dobu jsem nezvedla víko oka a neotevřela pusu, ta byla plná, a neodlepila ruce z tyče. Drozd do mně hučel věty typu, tak se sakra aspoň podívej dolů, že já blbec za tebe platil letenku, prý letenku, to byla vstupenka na let smrdí, teda smrti, ale ty blivajce toho Raka už teda smrděly pěkně a dost mě to rajcovalo  k následování, když pilot zavelel:,,Sednout, letíme dolů!". Cestou na matičku rodnou hroudu jsem se loučila se životem, omlouvala se všem, co jsem jim ublížila, obsah žaludku jsem měla místo mozku a žaludek jsem měla natlačený na vnitřním uchu a jazyk mě dusil, naštěstí jsme po několika poskocích přistáli a pilot oznámil, že let je u konce a můžeme vystupovat, nic mi neznělo za posledních ix let lahodněji jak jeho slova o konci letu.

 

Rakušák se sám odprstoval od tyče a vypadnuvší z letadla do pole dozvracel, co šlo. Já jsem u své tyče tak vytuhla, že mi musel Drozďák a děti odloupovat jeden prst po druhým, jelikož křeč mě vytuhla do absolutní ztuhlosti, pilot opět, už pokuřujíc, se chechtal a  nabízel Drozdovi pilku na železo na mé osvobození, když se jim podařilo mě odlepit od tyče a otevřít oči, museli mě vykopnout v sedící poloze z letadla, já padla na toho Rakušáka  a blila s ním, jak jen se dalo, pak jsme oba pozvracení a od hlíny a absolutně otupělí se plazili tím polem, občas jsme si ještě trochu ublinkli, já víc, neboť on toho většinu už nechal  v letadle, a na silnici u toho polního letiště zatím papaly moje ratolesti i ratolesti toho chudáka Rakušáka páreček v rohlíku a povídali si o tom, jak byl ten let úžasnej.
Bledí a s mrtvolným výrazem jsme se doplazili k autům, já totálně bezkrevná a bezmlíčná ve zničených šatech se  nasoukala do auta a přísahala, že již nikdy více!
Nevím, jaké úmysly měla ta rakouská paní se svým manželem, ale Drozd mě přišel strašně zklamaný, že jsem to přežila a veze mě domů, dětem se to moc líbilo, Honzíka si pilot vzal i do pilotní kabiny a nechal ho chvíli držet knipl a řídit letadlo, já jsem asi tři dny poté ještě nemohla jíst, mé prsty byly neustále v křeči a v noci mě děsily děsné sny o padajících letadlech, šílených pilotech a pytlíkách plných zvratků !!!!

 

Přežila jsem to a vím, že lítat v tomto životě už nikdy nebudu, ledaže bych šlápla na minu !
Ale zase to bylo od Drozďáka tenkrát hezké, uznejte, který manžel měsíc před rozvodem by vzal manželku a zaplatil jí letenku a ještě jí pomáhal dovnitř a ven ?! Možná to byla nějaká omluvenka za deset let života, ale radši mi tenkrát měl koupit flašku, ale na druhou stranu to bylo symbolické - čtyři Drozdi si ještě naposled zalítali spolu na obloze, než jim taťka ufrnkl za jinou, teď už taky Drozdicí !
 
 

 

 A ještě hra pro Vás !

 

 

 

 

Další úvaha pro Vás 19.08.2008

 

Já v srpnu 1968 !
 
 
Tak, letos slavíme to kulaté srpnové výročí roku 1968, nechci se tady vytahovat, že si to pamatuju, ale bohužel fakt pamatuju, děcka, já jsem stará, co? Nejsem stará, jen si to prostě pamatuju !
Tehdy mi bylo 9 a půl, a tak vzpomínky jsou, ať se mi to líbí nebo ne, a že nejsem tak stará, že jo, teda že ne ?

V srpnu toho roku dostala moje teta a strýc devizový příslib, že můžou navštívit příbuzné v Německu, moje babička byla Rakušanka a měla příbuzné, jak se tenkrát říkalo, na západě, ne divokém, na evropském a mně, neteřinku milovanou, vzali s sebou ještě v době, kdy to vypadalo, že bude líp a nakopeme komanče na ten divoký západ a zlynčujem je tam, odjeli jsme a někde v okolí Stuttgartu bydleli u těch příbuzných. Já jsem dostala svou první Bárbínu, u nás se o ní ještě nevědělo, a jedla šneky a byla jak Alenka v říši divů!

 Muzea a kulturní památky si moc nepamatuju, ale ty výlohy obchodů nádherně vyzdobený a plný věcí, o kterejch se mi ani nezdálo, ulice s krásnými domy plných květin, všude čisto a všude to tak krásně vonělo a hlavně ty obchody, dodnes cítím tu zvláštní opojnou vůni onoho neskutečného světa !

 

 Svému o dva roky staršímu příbuznému jsem něměcko-česky večer říkala pohádky na dobrou noc a on miloval pohádku o Červené Karkulce a měl záchvaty smíchu, když se Karkulka babičky ptala, proč má tak velké uši, Uši je nějaké německé ženské jméno a on se mínil umlátit smíchy, že babička měla dvě Uši na hlavě a ještě obrovské, asi to znělo jako u nás: ,,A babičko, proč máš tak velké Jitky?" nebo tak nějak.....a měla ty Jitky proto, aby lépe slyšela, moc jsem to tenkrát nechápala, ale měla jsem radost, že se směje a koupili mi bárbínu, a tak jsem večer co večer vykládala tu pohádku, a i když jsem se naučila německy, jak se řeknou uši, on to chtěl česky a řechtal se !

 

Pak se stalo to, že nás okoupili ti Rusáci a v německé televizi neukazovali nic jiného a příbuzní, že nás zpátky nepustí a že nás tam zastřelí a kdesi cosi, strýc vidivší krásný život na západě byl pro, že se nevrátíme a přemlouval tetičku ke změně občanství !
Ale teta byla neúprosná, zděšeně sledovala dění u nás a brečela a rezolutně prohlásila, že to dítě, jako já, se musí vrátit rodičům a že jestli strýček chce zůstat, tak ať si dělá, co chce, ale ona mě odveze k mé matce a otci !!!!
Příbuzní nás po neúspěšných přemlouvacích pokusech tedy dovezli do Mnichova na hlavní nádraží, jelikož ze Stuttgartu se vlaky do Prahy nevypravovaly, a to jste neviděli, jak ve vlacích z Prahy bylo narváno, lidi měli rozplácnuté ksichty na oknech, byli na schodech vlaku i na střeše a šťastní mávali českými vlaječkami a bouřlivě nás zdravili, když zjistili, že jsme taky češi ! Jenže my stáli na opačné straně nástupiště směr Praha, davy lidí na nás jediné opuštěné u vlaku na Prahu řvali, ať neblbneme a zůstaneme v Německu, že všichni utíkají a líčili hrůzy, co se u nás dějí, strýc zase začal svou, že zůstáváme a budeme se mít dobře, teta se něj podívala pohledem, který naznačoval, že ji nikdo a nic nepřesvědčí ukrást dítě rodičům a nechat je, ty rodiče, bez dcery a dceru bez rodičů, no, možná ji mohl tenkrát strýc ukecat, kdo ví, jak by bylo, ale neukecal, a tak jsme úplně samotní nastoupili do vlaku, který měl jet do Prahy, tam jsme totiž fakt chtěli jet jen my, i sám ředitel nádraží nás přišel přesvědčovat, ať nepácháme sebevraždu a zůstanem a nabídl strýci i práci a ubytování, moje teta ale odmítla vystoupit z vlaku a rozkázala řediteli, ať ho okamžitě odpíská na cestu, v tom ale vystoupil mašinfíra a prohlásil, že zrovna v rádiu hlásí, jak se v Praze střílí, a on že má rodinu a ať ho klidně vyhodí z práce, ale on nikam nejede a odevzdal řediteli klíče od lokomotivy, čímž mu naznačil, že si to má odjet sám !

Ředitel nás neodvezl, ale nabídl nám zdarma cestu do Vídně, že tam snad vlaky do Prahy jezdí, tak jsme jeli do Vídně, tam jsme měli taky nějakou vzdálenou přízeň a ta se nás, chudáčků nebohejch, okamžitě ujala a hned nám pustila televizi, aby nás vyděsila ještě víc a to bylo zase ukecávání, že nás nepustí a ať zůstaneme s nima, strýci by se zamlouvalo i Rakousko, ale teta rázně zavelela směr Praha a dítě se musí vrátit rodině a bylo rozhodnuto.

duitsland   czechie

Tak jsme se přes Prahu a Brno vrátili do Znojma, všude vojáci, tanky, chaos a zmatky, nic pořádně nefungovalo, nikdo nic nevěděl, nikdo nic neřídil a zase všude tanky a vojáci a teta brečela, že bude válka a strýc na ni řval, že jsme měli zůstat venku a má, co chtěla,  když jsme přijeli domů, táta byl v kasárnách nachystanej bojovat za vlast, ale už nevím za jakou, jestli západní, nebo východní, ale jelikož chtěl celej život věšet komunisty na kandelábry, tak asi za tu západní, všichni tatíkové, co neměli modrou, nemyslím krev, ale knížku vojenskou pochopitelně byli v kasárnách s plnou polní nachystaní se prát, pak se zjistilo, že to Ivani zvládnou bez nich, a možná se i těch našich taťků báli, tak jim zase pro jistotu ty zbraně vzali a poslali je domů za dětičkama!

Máma taky brečela a hlavně byla ráda, že mě teta dovezla, však taky jo, koho by pak celej další život komandovala než mě, táta by se nenechal a brácha byl rozmazlenej chlapeček a na výchovu a sekýrování jsem byla v téhle rodině vždycky jenom  já !
No, a potom se už zavřely hranice a teta se strýcem už taky museli zůstat doma, to měli za to, že mě vzali s sebou !
Já byla šťastná, že mám dvě bárbíny, jednu mi koupili ještě ve Vídni a obě holky v baráku mi je záviděly, byli jsme v našem domě kromě důchodců jen pět dětí, já, brácha, Maruška, Vendulka a Zbyněk, a ten je chtěl vidět vysvlečený, ty bárbíny a čučel jak vyvoraná myš ! Když jsem řekla, že jsem jedla šneky, tak ten Zbyněk od nás z domu řekl, že on jedl i žížaly a že nemám machrovat a že žížala chutná úplně stejně jako šnek a dokonce líp, a pak mi sebral jednu bárbínu a díval se jí mezi nohy a prohlásil, že ženskou s prsama ale bez dírky mezi nohama by nechtěl a že je to pěknej aušus !!!!

Když pak Vendulce umřela maminka a ona zůstala sama s babičkou, jednu bárbínu jsem jí darovala, aby tolik nebrečela, ale babička jí uštrikovala ohromný šaty a Vendulka si s ní stejně nesměla hrát, protože bárbína dostala za úkol sedět na prostředku ustlané posteli s tou velkou sukní a dělat ji načančanou, tu postel ! 
Tak jsem prožila osmašedesátej, Rusáci se ještě chvilku roztahovali kolem Znojma a dělali ostudu. ,,Naženou je sem, a pak se o ně nestarají, " vztekal se otec, jelikož vojáčci měli hlad a fakt se o ně nikdo nestaral, bylo jich u nás tolik, že se to vymklo kontrole, takže z okolí Znojma zmizely slepice a veškerá drůbež se slepičáren, ale i z domků a na silnicích zastavovali auta a zabavovali lidem jídlo a peníze !

 

I mě s otcem zastavili, když jsme si to prděli třicítkou na pinckovi od babičky z vesnice se sádlem a škvarkama a pleskačkou slivovice, jeden mě dloubal samopalem pod žebrem, aby jako otci ukázal, že jestli nedá, tak mě budou lechtat dál, a pak mě zastřelí, jasně, že otec odevzdal všechno jídlo i svoje Startky, co měl v náprsní kapsičce, a dokonce všechny peníze, čímž mi zachránil život, díky, tati, a dál už to znáte, něco poslali zpět do Ruska a zbytek tady nechali, aby nás hlídali před těma imperialistama, což jsem pak taky dlouho nechápala, protože život, který jsem u nich viděla, mi přišel báječný a nebylo mi jasný, proč by jsme takový taky nemohli mít u nás a bárbíny pro všechny !
No, a vidíte, po cinkání klíčů bylo bárbín a najednou všeho, ale když lidi na to nemaj ! To, co naši posametoví a současní politici s naší republikou a dělnickým lidem dokázali, přinutilo mého otce přemýšlet, že by ty kandelábry ještě mohly posloužit, ale už až tak né na komunisty, on se tenkrát tak těšil a jak byl šťastnej, když se cinkalo, a teď, co máme, špinavý ulice, bez chodníků u nás na Hradišti jo, výkladní skříně plný aušusu, všude mrdnik, jak říká táta, a politici se pakují a pakují a utahují opasky jen té chudince střední vrstvě, co na ně ještě dělá, pak jsou nějací hóóódně bohatí lidi a většinou hóóóódně lidí bez peněz, a tak tolik let po revoluci a ani omylem to tady nevypadá jako tenkrát tam, v tom voňavým a krásným západě a lidi si tam většinou všichni mohli koupit to, co bylo v těch výlohách, a nemuseli vzdychat, že na to nemají........
Tu bárbínu mám dodnes schovanou a občas, když si k ní čuchnu, je mi zase devět a půl a jsem v ráji a jím žížaly, vlastně šneky !!!!!
 
 

 

 

První srpnová pro Vás 11.08.2008

 

Zelená je tráva !
 

 

Travička zelená, to je jejich potěšení, no chlapů přece, všimli jste si, jak si to chlapi o sobotách užívají se sekačkou ?

No, třeba ne každý, ale ti z mého okolí určitě, není letní sobota, aby se nevyrojily ty sekačky i s těma chlapama a už to rachotí zleva, zprava a ze předu, no, a jasně, že i zezadu !

Někdy si takhle v sobotu sedím na zahrádce s kafíčkem a pozoruju je, vlastně já je studuju, jejich rituály a milostné tokání kolem svých mašinek a leštění kapotek a hlavně tu sekací vášeň !

 

Mám několik sousedů a nemůžu je jmenovat, znáte to, náhodou bude nějaký umět číst a přečte si tuhle toto, a pak se na mě bude přes plot šklebit ! Takže budu jen naznačovat a psát první soused a druhý soused a třeba se nepoznají a nebudou vědět, který je který, v případě, že si to přečtou !

           

 

Tak třeba první soused, starý mládenec, no, jestli mládenec to nevím, ale bydlí se svou matkou a poslouchá ji na slovo, což lze té matce jen závidět, i když někdy dost komanduje, ta matka myslím, přesto ji poslouchá, šťastná to žena ! A tak mu říkáme  Normen a sleduju ho pečlivě, ale psycho se zatím nekoná, ale já si ho pohlídám, tak ten pravidelně v sobotu nějak kolem desáté se objeví na zahrádce, vyjede se svou mašinkou, chvíli ji hladí a  prohlíží, jestli chudák nemá někde bebínko, potom si ji chvíli leští hadříkem, a když se mu ji podaří napoprvé nakopnout, je vidět vzrušení a radost. Plný elánu a pobrukujíc si ji vozí sem a tam a ani kočárek by podle mě nevozil s větším nadšením, když se potom potká se svým spodním sousedem, oba vypnou své travní šmidlačky a pochválí si vzájemně výšku trávy a rozplývají se nad svými drobečkami, přesvědčujíc jeden druhého o kvalitách a přednostech zrovna toho svýho stroje, a když se dostatečně vycamrají, omračuje jeden druhého hlučností, pořvávajíc na sebe:,, Slyšíš, jak jen lehce pobrukuje, to je kocourek, co ?" ,,Neslyším," huláká na něj jeho podsoused a řve: ,,máš to moc hlasitý, to ta moje přede jako kočička a měl bys tomu seštelovat..." to a to, nevím, co, neboť trávu neseču a nevyznám se v tom, soused na to opět křičí: ,,Neslyším a sejdeme se pod švestkama." ! Já sedím, neslyším ani puštěné rádio těsně u ucha a sleduju tu jejich radost a pocit dobře strávené soboty, a když přijdou ke švestkám a hodí rauchen pauzu, tak opět kontrolují šířku záběru a kvalitu výšky sestřihu a po prožitém sekacím orgasmu se strašně unavení rozplácnou na zahradní lehátko a čekají na oběd, který jim musí být donesen až pod nos, jelikož to teda byla dřina.....!!!

Zato druhý soused seká zahrádku až v sobotu odpoledne, svou sekačku moc neudržuje a podle toho taky vypadá, ta sekačka, soused bývá čistý a umytý, přičemž hodnotí posekanou trávu prvního souseda a neustále si ji odborným pohledem přeměřuje a nadává svému špinavému stroji do zmetků, že neseká taky tak hezky na ježka !

Tenhle druhý soused seká zahrádku i nám, svou otlučenou mašinku, špinavou od benzínu, dotlačí na naši mini zahrádku, napřed odnese Bohouška, to je náš trpaslík, potom posbírá hovínka našich miláčků, když je zrovna nemáme uklizený, a vyhrožuje, že to je naposled, že jestli si ji zasviní od těch sraček, že máme po sekání !!!! Nato si to užije stejně jako první soused s čistou, naleštěnou a blýskající se sekačkou, ale, že protože si ji tak neopečovává, vždycky se stane něco, co ho donutí naši zahrádku nedosekat a  pak, zuříc a sprostě nadávajíc a vyhrožujíc, že se na to může... odchází, táhnouc za sebou svou chudinku zanedbanou.

Tak hned na jaře prostě uprostřed zahrádky jeho trávožroutka chcípla a už neožila, po druhé jí došel benzín, aniž by náš trávníček dodělala, jindy jí zase soused urval startovací šňůrku hned v počátku a tráva si oddechla na celé zahrádce, že je pro příští týden zachráněná, a tak je to pořád dokola, druhý soused už mě podezírá, že ty havárky nějak záhadně přivolávám já, no představte si - já, fakt na mě se už svede všechno a teď posekal trávu v širokém okolí řvouc na mě, že nás si nechá nakonec, protože u nás se mu to zase posere a on to chce mít hotový, jasně, že jo, přijel k nám a udělal na prostředku krásný chodníček a sekačka nabrala jakýsi kamínek a škytla a poskočila a sice vrčela dál, ale už nesekala, neboť se zasekla, soused mě obdařil pohledem sekačkového vraha, hodil sekačku pod naši třešeň a řekl, že si tu mrchu máme nechat opravit !

Jenže láska je láska, i když špinavá, i on sekání miluje, i když se tváří, jakože ne a že ho to děsně štve, tak za chvilku se pro ni vrátil a oznámil mi, ať si koupím srp a že má jen jedny nervy a u nás končí, dneska ti chlapi nic nevydrží, pár poruch a jsou hned psychicky rozhození !

Třetí soused neseče a vždycky zaplatí druhému sousedovi, ať mu to vojede, je zajímavý, že tam se sekačce druhého souseda ještě nic nestalo, jo, a naše sousedky si nechají od krajních sousedů uvázat pod okno kozu a tato přírodní sekačka to taky pěkně oškube, ale zůstanou po ní bobky, ve kterých si pak, zuříc, matlám pantofle a nosím si to do kuchyně, jak zjistím, že je u sousedek posečeno, valím pro koště a jdu zametat bobky !

Že jo, my ženský v sobotu nic neděláme, jen uklízíme a pereme a žehlíme a vaříme, někdy ještě převlíkáme postele a myjem okna a chudáci chlapi se míní udřít u toho sekání a ty starosti, jestli náhodou soused, či podsoused, či pravo, či levo soused nemá líp naleštěnou a nedej bože výkonnější sekačku než oni a po té dřině pak u pivka čekají na oběd, a pak celé odpoledne unavení odpočívají a večer nám milostivě ugrilují klobásu, pokud ji koupíme, přineseme uhlí a talířky a kečup a hořčiči a chleba a potom, když dogrilují, s pocitem vůdce smečky zalehnou k televizi a nechají nás uklidit binec po grilování, zamést posezení a umýt gril a rošty !!!!

Normenovi teda maminka ten buřt i ugriluje, takže ten je asi unaven nejvíc a ještě ho hlídá, aby si ho pěkně spapal a moc nedrobil !!!

Ale zase dámy, kdo by nám ty zahrádky sekl, jo, já to mám teď na pováženou, jestli druhý soused nevyměkne, tak si fakt budu muset koupit ten srp, jelikož třetí soused neseče a první soused se svou nablýskanou travní frizérkou do naší pejsky počůrané zahrádky nepůjde, jelikož, co kdyby tam bylo zapomenuté hovínko a on by jí umazal sekací nožíky, fuj !

Jo, nemám chlapa, nemám sekačku a Meginku ta vysoká tráva při čurání píchá do rozkroku a jen tak vám chlapa se sekačkou nějaká paní nepůjčí !

Mám tudíž už nachystaný nůžky a půjdu si teda tu trávu ostříhat, ať sousedi čučí a druhý soused se třeba smiluje !!!!

Nebo si budu muset půjčit tu kozu !!!!