Pohádka pro Vás dnes 10.01.

 První prosincová úvaha pro Vás dnes 12.12.

 

Naše a moje členská schůze

 

 

Jako chovatelka jsem jasně členkou klubu naháčů čínskejch a peruánskejch, já speciálně čínskejch!

A jako každý rok na podzim, jednou v Brně a jednou v Praze, to abychom se republikově nehádali, se pořádají schůze členů, kterým je dána jednou do roka do ruky spravedlnost a možnost něco změnit a ukázat všem, co tam nebyli, že to jde i jinak a pokud mě ti druzí nepřehlasují, tak buďto vývoj a chov miláčků posunout kupředu, anebo při množstevní blbosti dostat celej klub do krize a naše pejsky a jejich chov pustit z otěží a nechat ho žít si vlastním  množitelským životem bez možnosti zastřelení všech těch, co to dopustili!!!!!

Kdo četl moji školící úvahu, ví, že jsem dva dny strávila v Brně a první den v době polední pauzy na oběd, kterou jsem bohužel nemohla využít díky svým novým, v puse bloudícím zubům, kteréžto při jakémkoli pohybu dásní se pokoušely opustit moji dutinu ústní a přivodit mi trapas, jsem lehce hladová bloumala po okolních obchůdkách, doufajíc, že najdu cestu zpět a doškolím se, jak mi bylo nařízeno!

Míjela jsem i jeden zverimex a jasně, že jsem do něj musela zavítat, abych porovnala ceny a sortiment oproti našemu Smolíkovskému, kam chodíme ve Znojmě utrácet! Smolíku, jseš mnohem levnější a pestřejší, jestli tě to zajímá, tam to bylo cenově hustý a nikde nic!

Ale hlavně chodíc a očumujíc prodejnu s košíkem v ruce jsem vyslechla následující rozhovor mezi majitelkou a prodavačkou v jedné osobě a nějakou její známou, co měla pejsky stejného druhu, jakého, to jsem už nezjistila!

Stojím a slyším: ,,Hele, jedeš na členskou schůzi?"

Odpověd: ,,Jasně, že jo, v životě jsem tam nebyla , ale ty víš, jak to tam teď vedou a je to děsný a víš, že nás okrádají a dělají si ve výboru, co chcou a kasa jim prý nesedí a nějakej řízenej chov je v pr.... a prej si do toho nenechají kecat a ty, co to chcou napravit, na schůzi vůbec nepustí a manželka nějakýho toho jednoho tam tahá za špagátky a všechno diriguje a dělá si jen na klubu jméno a parazituje na něm a prodává štěněčí zmetky za super jedince a to teda tak nenechám a letos tam jedu a řeknu jim, co si myslím!"

,,Jasně", odpověděla ta její známá a hned dodala ,,Hele, nevíš, jak Irena, vezmeme ji s sebou? Ale nevíš, ke kterýmu táboru patří a jak bude hlasovat, jestli patří k nám, tak ji berem a všechny vyhlasujem a nakopeme jim zadky!!!!"

Zbystřila jsem a jakože čučíč na nějaký pamlsky jsem čekala, jestli uslyším známá jména a jestli náhodou nemluví o našem klubu a jestli taky nemají naháče a že bych se přidala, oznámila, ke kterýmu táboru patřím já a jak budu já hlasovat! Když padla konečně po sérii stěžování si na vedení klubu a celej chov nějaká jména, zjistila jsem, že jde o nějaký úplně jiný klub a úplně jiný pejsky! Ale bylo to skoro jak ten náš, docela mě mrzelo, že jsou v jiným klubu, mohly jsme si tak krásně pokecat a zanadávat!!!!!

Tak jsem se rozhodla, že taky pojedu na členskou a taky se budu snažit něco odhlasovat, co by třeba mohlo pomoci našim  miláčkům a ukázat těm na piedestalu pro představenstvo, že touhle cestou se to teda dělat nebude a srazit je k našim členským nohám a brečte!!!!!!!

Hlavně jsem se těšila, jak uvidím všechny ty, co jsou fakt pro fair play pejskařství a chov momentálně docela brutálně puštěný z otěží se pokusí dostat aspoň trochu pod kontrolu a zdivočelýho bonsajovýho koníčka (to je prý synonymum pro naháčka chocholatýho) postavit na zadní a donutit k poslušnosti!

Nechtěla jsem, aby mi hovor náhodných pejskařek se šíleným dialogem o hrůzách jejich chovu a jejich představitelích, jak jsem ho vyslechla, už nikdy nepřipomínal náš klub a rozhodla určitě jet na naši členskou schůzi a zvedat při hlasování papírek za nás za jižany!!!!!

Musím to změnit, slibovala jsem si a natočila budíka v den 28. listopadu na šest hodin, abych nezaspala, všechno stihla a odjela včas na akci autobusem!

Je vám všem zajisté jasné, že jsem i s dvouhodinovým předstihem nestíhala, navíc se opět přidala nervozitická sráděra, což mě přikurtovalo na půl hodiny k záchodové desce a při její procedůře mě Anička opět trochu zkrášlila nadávajíc mi, že mám brát moji nervozitu spojenou s vyměšováním střev na zřetel a natahovat si budíka dřív, anebo úplně nejlíp, spát na záchodě a ráno být tak z podoby, že se nemusím malovat, neb je to zbytečný, jelikož mě stejně nikdo nepozná!!!!

Když jsem s pomocí mé dcery stíhala střevní problémy, uvaření čaje, snídani, hledání brýlí a hodinek a házejíc celou ruličku toaleťáku do kabelky, prohlásila jsem, že jestli ten autobus nestihnu, jdu na stopa!

Pro upřesnění, naposledy jsem jela autobusem před patnácti lety a už tenkrát značně víc objemná jsem nesundala područku mezi mnou a spolujezdcem na jednom dvousedadle, jelikož bych se nadechla a už nevydechla a rovnou potom zdechla na uškrcení opěrkou!

Zjišťovala jsem podrobnosti, jelikož moje dcera jezdí do Brna na školu, co že to jezdí za autobusy.

,,Neboj, mami, koupíš si jízdenku pro dva a pojedeš v pohodě, ale jezdí tam i anorektičky a některá si k tobě sedne a bude to za jednu jízdenku a ta vychrtlina bude mít aspoň jednou v životě pocit, že je opravdu hubená, když bude sedět vedle tebe!!!!!" Uklidňovala mě.

To ráno jsem si zapomněla dát všechny léky, co beru, zapomněla jsem svačinu a zapomněla jsem si nasadit zuby, když jsem nasedala do našeho maličkého přibližovátka, kterým mě měla dcera odvézt na nádraží a zjistila jsem to, nevědíc ani, kde jsem si je vyndala a kde čekají na mé vložení do mé spodní čelisti, aby ze mě udělaly normální hlavu s normálním skusem, začala jsem jančit, že bez zubů ani ránu a musí se najít a vložit a všechno stihnout! Takže po tomhle zjištění mě moje dcera poslala někam s tím, že není čas a na toho stopa, že asi půjdu a že jsem nemožná a že se nediví, že jsem bez chlapa, protože jsem poděs, co všechny akorát vytáčí a že teda ani omylem nepojede jako pilot formule jedna, protože bude dodržovat předpisy a kvůli mě se nepřerazí a vrátila se domů hledat mi ty zuby!

Našla je, holčička moje hodná, a vrazila mi je rovnou do pusy s přáním, ať mi konečně přirostou k dásni a už dám s mejma dentistickejma depanama a fňukáním pokoj, dokonce donesla i Coregu, ten zubní kanagon a do tý mojí huby mi je přilepila!!!!!

Jela trochu rychlejc a autobus jsme tak tak stihly, brzdy zaskřípaly těsně před ním a tím, kdy už chtěl opustit ranvej, teda nástupiště a dokonce mi zbylo místo na předním pravým kole autobusu, kde jsem se uprdelila a byla celá šťastná, že jedu a všechny uvidím a někoho pošlu někam a jinýho pošlu na jeho místo a hlavně že to dělám pro naše pejsánky a neposlušné chovatele, případné tyrany a mučitele pejsků nakopeme do zadku!!!!!

Je fakt, že sedíc na kole jsem trochu víc nadskakovala, ale šťastná, že jedu, jsem jen doufala, že zuby neskončí v připraveném blicím pytlíku a nebude trapas typu ,,Jé, hele, ta tlustá baba blije," a ,,Jéééé, hele, ona něco v těch blitkách loví," a ,,Jéééé, fůj, a strká si to něco zpátky do pusy," a myslím si, že potom by blilo víc účastníků zájezdu, ale asi nikdo by nevyndával zuby z natrávených rohlíků v čaji z igelitového pytlíku!

V Pohořelicích přistupovalo asi pět lidí a z toho jedna opravdu stará babka už asi pár let po smrti a asi dvacet kilo i s kabelou, a i když jsem se modlila, že aby ke mně né a aby mi náhodou nechtěla sbalit moje zuby, kdyby se opravdu ocitly v tom pytlíku, tak teda fakt ke mně jóóóó, plnej autobus mladejch a já vyfasuju stařenku, jen co si sedla, hned se na mě zasmála svou absolutně bezzubou dásní, aby  mi ukázala, jak jednou skončím a zašišlala: ,,Můžu tady šedět vedle váš, že jo?" a vytáhla si rohlík a celou cestu si ho žmoulala a pomlaskávala a já v depresi, že stáří jo, to je jasný, i těch dvacet kilo bych brala, to jsem měla naposledy někdy ve čtyřech letech, ale bez zubů, to fakt nepřežiju, babča si pokopávala nožičkama a dokonce si vesele prděla a smrděla a nikdo v autobusu nevěděl, od koho se ten smrad line a podezřelá jsem byla i já a na závěr toho rohlíku si pěkně nahlas krkla a zachrchlala si a každej se otáčel po mně, po mně, děcka, já měla chuť na celej autobus zařvat, že to já ne, že to ona, ale co si vezmete na staré babce a navíc mám pocit, že by mi to stejně nikdo nevěřil a ještě se neustále drbala pod šátkem a já se bála nějakejch breberek! Jo, frajera, abych mohla perlit, to nedostanu na sedadlo vedle mě, ale bábinku, co na mě hodila všechny svoje prdy a krky a mlasky a chrchlíky a smrdíky, tak ta si zákonitě musí, i kdyby byl autobus prázdnej, sednout vedle mě a hlavně mi ukázat, jak to vypadá, když je to úúúúúplně bez zubů!!!!!!!!

Šťastně jsem dojela, a když jsem našla schůzovej sál, jako první už tam byla moje webovka Jitule s Robem a hulákali na mě, že jsem přijela až druhá a oni jsou ty jedničky! Chtěla jsem bejt první, no, ale co naděláte, že já nejela tím autobusem o čtyřicet minut dřív, co jel!!!!!

No, tak jsem byla druhá, jen co jsem honem zkontrolovala wécé zařízení a potvrdila tím svou účast, začali se hromadit ostatní a občas byla vítačka a občas pohrdavé: ,,To jsou ti kazitelé chovu," a občas ,,Kdo to je?" a občas ,,Vím, kdo jsi, ale nevím, kam patříš," a lustrování u zkušenějších a zběhlejších schůzovníků!

Na pěsti a boj z blízka nedošlo, i když chvílemi mě dlaně svrběly, ale nakonec jsme se tak nějak dohádali k nějakému možná lepšímu klubovému já a snad jsme něco poslali růžovými papírky, kterými jsme mávali nad hlavou, na tu lepší cestu naháččími dějinami a do výboru se snad dostali ti nejlepší z nominovaných a budeme mít jasno, a i když to dělají zadarmo ti naši vrchní naháči, tak doufám, že v tom nechají svoje srdce a budou se za naše pejsky bít a nevykašlou se na svoje povinnosti a budou makat a k tomu jim dopomáhej ČMKÚ a jasně, že my všichni, co to chceme mít v oulrajtu a hlavně pejskům s láskou a s pejskama v posteli!

Cesta zpět byla už klidnější, sedl si vedle mě mladík, co okamžitě usnul a slintal mi celou cestu na moje drahý sako z vepřovice, co jen jeho vyčištění stojí čtyři stovky a dělal si z mého tlustého ramene polštářek a vesele si chrochtal a chrupkal a já opět měla strach z breberek, neboť nevypadal nejčistěji a jeho vlasy se dotýkaly mých a měl rozeplý poklopec a z něj koukaly červený trenýrky a na tričku měl nápis: ,,Jsem sebevrah, a jestli mě naštvete, zabiju se!" A obrázek ....

Na nádraží ve Znojmě mi dcera oznámila, že zapomněla zmáčknout nahrávání a že tudíž neuvidím kus Slavíka a že možná nedojedem, protože nestihla natankovat a neví, kolik tam je benálu, sedla jsem do auta, poškrábala se na hlavě, doufajíc, že to svědění nemají na svědomí právě nalezlé breberky a prohlásila, že klidně ať mě odtlačí, že je teplo a já vlastně už nikam nespěchám a zuby nedám!!!!!

Měla jsem radost, že jsem viděla spoustu lidí, co znám z různých setkání a psích aktivit s námi páníčky a hlavně, že jedem na nějaký skoro stejný vlně a že jsme stejní psí magoři, co to chtějí brát vážně a zodpovědně a že se dokážeme domluvit, protože řeknu vám i tentokrát se tam na schůzi mluvilo hotentonštinou a chvílemi jsme nikdo nevěděl, kdo co říká, a o čem že je řeč a to i přes to, že vedení mělo mikrofony a zesáky a repráky a základy demagogie, někteří i vyšší demagogickou a někteří i titul Dmg., týýýý jo, chvílema to bylo fakt hustý.

A to tam měli někteří i nouťasy a hráli bojový strategie a hlasovali podle pohledu na hlasování svých idolů!!!!

A teď se teprve uvidí, jestli pravda a láska zvítězí nad množiteli a mučiteli pejsků!!!!!! Haf, haf, haf.....vrrrrrrrr...

Už jsem to někde napsala, ale opakuji:

,,Demagog je člověk, který hlásá věci, o nichž ví, že nejsou pravda, a to lidem, o nichž ví, že jsou hlupáci.

Oprava definice: ,,O nichž si myslí, že jsou hlupáci!"